Záhada svobodné vůle

Čím hlouběji vědci nahlížejí do tajemství lidského mozku, tím více pochybují o tom, že jsme pány svých rozhodnutí. Překvapivé poznatky z nás rozhodně nemusí dělat bezvýznamná zrnka písku v rukou osudu. Na pořadu dne je spíše nutnost znovu promyslet lidskou přirozenost a vše, co z ní vyplývá.


Nemůžeme se zmýlit, když si myslíme, že právě teď dočítáte první větu článku o svobodné vůli člověka. Rozhodli jste se číst dál, jinak byste se právě neblížili k závěru druhé věty. Váš zájem podle všeho vzbudil i očekávaný obsah třetí věty, proto jste také svým očím dovolili, aby teď klouzaly k tečce na jejím konci. Čtete, vnímáte a rozhodujete se, co uděláte vzápětí.

Zároveň si ale během toho všeho trochu lžete do kapsy. Vědci zabývající se činností mozku už několik desítek let tuší, že naše představy o způsobu, jímž vnímáme a řídíme své vlastní chování, narážejí na určité nesrovnalosti. Podle nich vaše oči uprostřed této věty právě začínají číst větu následující. Jsou v textu zkrátka dál, než si myslíte. Rozdíl nebude velký, většina zkoumání se pohybuje v řádech milisekund, jsou však vědci, kterým měření vycházejí na celé sekundy. I kdyby byl ale rozdíl nepatrný, pokud existuje, vyplývají z něj vážné důsledky.

Člověk přirozeně věří, že je nadán svobodnou vůlí. Díky ní o sobě rozhoduje, je odpovědný za svoje činy, předpokládá svobodné rozhodování u lidí ve svém okolí a podle něj je také posuzuje. Na tomto předpokladu stojí právní systém, ekonomické teorie, morálka a koneckonců i celý slavný demokratický kapitalismus, jehož koncept by bez nezávislého rozhodování jednotlivců začal postrádat smysl. Hranice svobodného uvažování jsou ale současně atakovány ze všech stran. U soudů se díky pokroku vědy stále častěji objevují odborníci, kteří dokážou konkrétní projevy asociálního chování vysvětlit poukazem na poškození tkáně na příslušných místech mozku, politici začínající pracovat s výsledky behaviorální ekonomie, jež zohledňuje i předvídatelné projevy iracionálního chování, předvolební kampaně mají dávno ve svém rejstříku kromě běžné argumentace také cílevědomou práci s emocemi voličů. To všechno jsou však v podstatě marginální půtky na hranicích nezpochybnitelné říše svobodné vůle, bez níž si lidskou existenci neumíme představit.

Výše zmíněný příklad „čtení napřed“ je ovšem projevem mnohem napínavější hry. Ve vědecké obci se dnes rozšířil názor, že člověk nežije plně v přítomnosti, ale vnímá ji s jistým zpožděním, podobně jako když televizní přímý přenos proudí na obrazovky domácností s několikasekundovou prodlevou, aby do něj bylo možné v případě potřeby vstoupit. Takové zjištění by nás však stavělo do role pouhých svědků vlastního života a bouralo by představu, že máme běžné rozhodování ve vlastních rukou. Logicky pak naskočí otázka, čí ruce tedy naše kroky řídí a zda jsme opravdu nuceni tuto prastarou otázku díky novým vědeckým poznatkům zcela vážně otevřít znovu.


To snad ne?

V sedmdesátých letech minulého století nechával americký fyziolog Benjamin Libet v rámci svých experimentů usednout ke stolu řadu zkoumaných lidí a žádal je, aby zmáčkli tlačítko na stole, kdykoli se jim zamane. Zároveň jim na hlavu umístil elektrody měřící aktivitu mozkové kůry a na paže další elektrody monitorující činnost svalů. Před „pokusnými králíky“ stál speciálně upravený přístroj (osciloskop) s displejem, po němž v kruhu běhal bod. Lidé měli po zmáčknutí tlačítka ještě oznámit vědci polohu bodu v okamžiku, kdy se pro stisk rozhodli. Elektrody měřily, jak rychle na rozhodnutí zareaguje mozek a jak rychle přenese rozhodnutí do svalů.

Výsledky byly více než podivuhodné, události se totiž vyvíjely v jiném pořadí, než by člověk očekával. Podle Libetových záznamů se ze všeho nejdříve aktivoval mozek, zhruba 300 milisekund poté si člověk uvědomil, že hodlá zmáčknout tlačítko přístroje, a o dalších 200 milisekund ho skutečně zmáčkl. Mezi akcí v mozku a činností paže tak uběhlo zhruba půl vteřiny, více než polovinu tohoto času ovšem člověk netušil, že se chystá něco udělat.

Běžná intuitivní představa člověka o vlastním fungování vypadá trochu jinak. Naše svobodná vůle v ní obrazně řečeno funguje jako odpovědný vedoucí, na jehož příkaz se v jeho kanceláři – mozku – odehrávají příslušné děje. Vedoucí rozhodne, že si dá k snídani kávu, a úředníci, tedy jednotlivá mozková centra, mozkové buňky a celý nesmírně složitý nervový systém, se na základě tohoto příkazu pustí do díla. Libetovy výsledky stavěly takovou představu na hlavu, protože obracely pořadí událostí – mozek se podle všeho chystal k akci v okamžiku, kdy se jeho nositel ještě k ničemu vědomě nerozhodl, „úředníci“ tedy již na věci iniciativně pracovali a „vedoucí“ nebyl o ničem informován. Takové zjištění by každého šéfa vedlo k nepříjemné otázce: poslouchají jeho úředníci příkazy někoho jiného, nebo se jaksi „řídí sami“ a jeho přítomnost je spíše symbolická či reprezentační?

Výsledky experimentu vzbudily patřičný zájem a také pochopitelný instinktivní odpor. Kdyby člověk jenom připustil, že není původcem svých rozhodnutí, byl by ještě za něco odpovědný? Jak by byla vlastně uspořádána lidská společnost? Jak bychom chápali sami sebe, na čem bychom zakládali lidskou důstojnost? Nejde přitom o teoretické otázky.

Americká sociální psycholožka Kathleen Vohsová a její kolega Jonathan Schooler nedávno zkoumali, jak jejich studenti reagují na sdělení, že činnost lidské mysli je podmíněna silami, jež nemohou kontrolovat. Když si studenti přečetli příslušné pojednání, dostali za úkol vyřešit matematický test připravený tak, aby vědci poznali, jak moc se studenti pokoušeli podvádět. Ve srovnání s jinou skupinou, která si pasáž o předurčenosti lidské mysli před testem číst nemusela, bylo zhroucení pracovní morálky zcela očividné: „determinovaní“ studenti systematicky fixlovali jako o život. Vědci si výsledek vysvětlují tak, že „popření svobodné vůle poskytuje zřejmě definitivní záminku k tomu, abychom se chovali, jak se nám zachce“.

Něco takového většina z nás tuší a i to zřejmě přispělo k tomu, že původní Libetovy experimenty se ocitly pod palbou kritiky. Zpochybňována byla celá metoda experimentu, kdy se vedle sebe staví objektivní měření mozkové činnosti se subjektivním hlášením zkoumaného člověka, stejně tak nebylo jasné, jak daleko je možné zajít v interpretaci tak jednoduché činnosti, jakou je mačkání tlačítka v laboratoři. Libetovy pokusy ještě na zásadní změnu pohledu na člověka nestačily, v zaběhaných představách se však objevila trhlina a ta se od té doby jenom rozšiřuje.


Bez legrace

V roce 2012 se dokonce zdá, že Benjamin Libet byl pravdě blíže, než si zaskočení kritici byli ochotni připustit. Vědci dostali k dispozici lepší techniku, především zobrazovací metodu funkční magnetické rezonance schopnou snímat činnost mozku celoplošně v přímém přenosu, zdokonalily se také operační techniky umožňující proniknout hluboko do nitra mozkové tkáně a sledovat její činnost s podivuhodnou přesností. Jak se další výzkumy hromadí, je čím dál jasnější, že ve sledu událostí skutečně něco nehraje.

Německý vědec John-Dylan Haynes provedl s novou výbavou v roce 2007 v Berlíně výzkumy podobné Libetovým a zjistil, že mozková aktivita může předcházet vědomé rozhodnutí o celé vteřiny. Jeho tým dokonce dokázal s předstihem až deseti sekund předvídat, zda subjekt stiskne levé, nebo pravé tlačítko – dosažená šedesátiprocentní úspěšnost není sice nijak oslnivá, pohybuje se ale nad běžnou statistickou pravděpodobností.

Tady už přestává legrace a příběh zdaleka není u konce. Loni americko-izraelský chirurg a neurovědec Itzhak Fried zveřejnil výsledky dalších výzkumů, při nichž byly implantovány elektrody hluboko do mozků pacientů nemocných epilepsií a mozkovou činnost tak bylo možné měřit až na úrovni jednotlivých neuronů. I tady se ukázalo, že mozek pracoval již vteřinu a půl před tím, než zkoumaný člověk učinil vědomé rozhodnutí, a 700 milisekund před rozhodnutím už vědci dokázali s osmdesátiprocentní pravděpodobností předvídat, jak se rozhodne.

Samotní vědci se se svými zjištěními nepotýkají snadno. „Upřímně řečeno je pro mě obtížné se s tím vyrovnat. Jak si mohu myslet, že mám svobodnou vůli, když nevím, kdy k rozhodnutí došlo ani jaké bylo?“ citoval třeba vědecký časopis Nature zmíněného Johna-Dylana Haynese, kterému prý vlastní výzkumy zásadně změnily pohled na život. „Myslíme si, že se sami rozhodujeme, ale není to pravda,“ komentuje poslední vývoj v neurovědách jiný vědec, Američan Patrick Haggard. V každém případě se běžným postojem ve vědeckých kruzích stává zjištění, že – slovy neurovědce a filozofa Sama Harrise – „v určitou chvíli před tím, než si uvědomíte, co hodláte udělat, tedy v čase, kdy se vám subjektivně zdá, že máte absolutní svobodu zachovat se, jak se vám zachce, váš mozek již rozhodl, a vy si tohoto ,rozhodnutí‘ teprve zpětně začnete být vědomi a uvěříte, že jste jej učinili vy“.


V kruhu

Lidstvo už bylo několikrát v situaci, kdy muselo zásadně přehodnotit svůj pohled na okolní svět i na sebe sama. Člověk býval ve svých představách středem vesmíru, prostor, jejž považoval za „svět“, nepřesahoval oblast, kterou dnešní moderní Zápaďan běžně pokryje cestou na dovolenou, a vesmír byl klenbou zavěšenou kousek nad krajinou. Úpravy takových představ byly vždy bolestivé a psychologicky náročné, občas kvůli nim ostatně hořely hranice i s nositeli smělých nových myšlenek.

Věda má v každém případě tendenci lidskou bytost ponižovat a srážet z jejího piedestalu. Nejenže zjistila, že nežije v obci, jež je středem malého světa osídleného už pouze barbary, planeta Země nakonec není ani ve středu malého vesmíru, vesmír sám je naopak nepředstavitelně obrovský a celá sluneční soustava jen nicotným uskupením na okraji jedné z miliard jeho galaxií, a podle posledních představ některých vědců je dokonce možná celý vesmír zase jenom pouze nickou v obrovské soustavě jiných vesmírů. Sám člověk se pak z centra všeho stvoření neochotně proměnil ve výsledek přirozené evoluce a degradoval „pouze“ na nejpokročilejšího mezi živočichy na této bezvýznamné planetě.

V tomto kontextu by další úder, odebrání nebo oslabení rozhodovací schopnosti tvora jménem homo sapiens nebylo úplně nečekané, dokonce se může spíše zdát absurdní představa, že by člověk nemusel podléhat obrovským silám, jimž je vystaven, a zachovával by si uvnitř té vší kosmické složitosti ničemu nepodřazenou svobodu v rozhodování.

I samotná otázka svobodné vůle je ostatně problém, který se lidstvu stále vrací. Antičtí Řekové žili vydáni napospas svým lehkomyslným božstvům i osudu (Oidipus by mohl vyprávět) a jedním z motivů vzniku vědy byla právě snaha vnést do chaosu řád. Vědecké vysvětlení však závisí na řetězcích příčin a jejich následků, které všechno dění svazují do složitých propletenců vzájemných závislostí, v nichž je velmi obtížné najít prostor pro aktivitu, jež se neodvíjí od nějaké jiné. Považujeme-li všechno za hmotné, je téměř nemožné najít pro svobodnou vůli nějaký prostor mezi fyzikálními zákony, jež hmotu ovládají, vnímáme-li svět jako kombinaci hmoty a duchovních sil, je zase těžké pochopit, jakým způsobem by se obě složky mohly navzájem ovlivňovat nebo odkud vlastně nehmotná energie pochází (a jestli je tudíž „naše“, nebo zda jsme i v tomto případě pouhé loutky).

V každém případě lidstvo otázku vlastní svobody řeší stále znovu a neuspokojivě. Antická éra končila stoicismem, kdy se za nejvyšší moudro považovala schopnost splynout s nevyhnutelným proudem osudu. Rané křesťanství do této neutěšené krajiny přineslo čerstvý závan svobodné vzpoury, když svým stoupencům nabídlo místo podřízení zákonům lidské společnosti nebo přírody všemu nadřazený zákon Boží lásky. I nové náboženství ale rychle upadlo do sporů, jež s sebou nese konflikt mezi svobodnou vůlí Boha a člověka, a třeba zakladatel reformace Martin Luther dokázal současníkům, kteří věřili, že svobodně zvolený život bez hříchu může nějak vylepšit jejich bilanci v očích Boha, spílat s temperamentem, který byste od teologa možná nečekali.

Zhruba je možné říci, že lidstvo po svobodné vůli vždy toužilo, čím více o ní však uvažovalo, tím více propadalo skepsi. Zároveň dosud vždy našlo nový způsob, jak z pasti Boží vůle, přírodních zákonů nebo vlastní deprese vyklouznout a obhájit původní intuici, že jsme nějak přece jenom pány vlastních osudů. Dnešní situace není úplně jiná, a když již zmíněný neurovědec a temperamentní obrazoborec Sam Harris ve své nedávné knize Free Will (Svobodná vůle) s téměř sadistickým zápalem píše, že „svobodná vůle je iluze, naše rozhodnutí jednoduše nepocházejí z nás a my nejsme svobodní, jak si myslíme“, rozehrává pouze staré téma, které se v dějinách lidského myšlení vynořuje opakovaně. Pod jeho ortel nad svobodnou vůlí by se nepodepsal jenom zástup filozofů od Seneky po Spinozu, ale také třeba Albert Einstein, kterému jinak máme ve zvyku celkem důvěřovat.


Tak proto

Jistou komplikací moderní varianty prastaré diskuse je výše naznačená skutečnost: lidé ještě nikdy neměli k dispozici tak dokonalé technické prostředky ke zkoumání vlastní mysli. Zatímco dříve se o věci v podstatě teoretizovalo, nyní mozek prostřednictvím přístrojů, jež sám vymyslel, nahlíží na sebe sama. Ani to nic nemění na skutečnosti, že se představy o svobodě rozhodování nevzdává snadno.

Dobrým příkladem je třeba americký psycholog Michael Gazzaniga, který původně sám k destrukci zaběhaných představ o lidské mysli značně přispěl. Gazzaniga prováděl experimenty s lidmi, jimž bylo z léčebných důvodů potřeba chirurgicky přerušit spojení mezi levou a pravou mozkovou hemisférou. O těchto pacientech je známo, že mohou vést víceméně normální život, jsou tu však určité anomálie. Řečové a pojmové centrum se totiž nachází pouze v levé hemisféře, takže pravá polovina mozku ztratila přístup k těmto schopnostem. Gazzanigův tým začal zkoumat, jak se mozek s takovou situací vyrovná, tak, že ukazoval pacientům různá slova v různých částech jejich vizuálního pole – mozek totiž běžně zrcadlí levou část pole v pravé hemisféře a naopak. Když se slova objevovala vpravo (levé oko je nevidělo), nebyl podle očekávání žádný rozdíl mezi „normálním“ člověkem a pacientem. Když se ale situace obrátila, pacienti tvrdili, že nic nevidí, přestože zrak měli v pořádku.

Jak se experimenty zpřesňovaly, ukazovalo se, že pacienti předměty ve skutečnosti vidí, ale kvůli přerušenému spojení mezi hemisférami si toho nejsou vědomi. Lékaři jim potom začali klást různé úkoly. Levé části mozku například ukázali slovo hudba a pacient ho přečetl, pravé části ukázali slovo zvon a pacient měl pocit, že nic nevidí. Pak vyšetřovaného požádali, aby z různých obrázků ukázal na to, co před chvílí viděl, a pacient ukázal na zvon.

A právě tady to začíná být hodně zajímavé. Vědci vlastně pacienta donutili, aby udělal něco, čemu nerozuměl – zvon předtím „neviděl“, přesto na něj ale ukázal. Vědci ho tedy požádali, aby své chování vysvětlil. Pacient příliš neváhal: „Inu, když jsem naposledy poslouchal hudbu, venku bylo slyšet zvony.“

Pokud vám takové vysvětlení nepřijde pravděpodobné, nejste sami. Vědci pokusy donekonečna opakovali, až dospěli k objevu mozkového modulu v levé hemisféře, který Gazzaniga nazývá „vykladačem“ (interpreter) a jehož význam podle všeho spočívá ve vytváření srozumitelného vysvětlení dějů, jež se v mysli odehrávají. Mozek není jednolitý orgán, skládá se z mnoha center odpovědných za různé činnosti. „Vykladač“ je tu od toho, aby z dostupných rozptýlených informací vybudoval souvislý příběh, onen „přímý přenos“, který – s jistým zpožděním – považujeme za své vědomí. „Vykladač“ je podle Gazzanigy vlastně oním „já“, s nímž se běžně ztotožňujeme, nebo, vrátíme-li se k našemu původnímu příměru, on je „vedoucím“ kanceláře naší mysli. Jeho pozice je však mnohem slabší, než jsme se původně domnívali, není ostatním pracovníkům nadřazen, pouze od nich dostává informace, a to ještě zdaleka ne tolik, aby se v činnosti úřadu úplně vyznal. Náš „vykladač“ to řeší tak, že si chybějící informace svévolně doplňuje, čímž vytváří poněkud zkreslená hlášení o nás samotných – přesně jak jsme viděli na příkladu onoho pacienta, který si vysvětlení své odpovědi zjevně vymyslel.

Dnes je běžně přijímanou věcí, že zmíněné experimenty pracovaly s extrémní variantou situace, jež je úplně běžná. I „vykladač“ zcela zdravých lidí skládá příběh se zpožděním a z nedostatečného množství informací – kdyby se k němu ze všech částí nervového systému dostávalo úplně všechno, podlehl by totálnímu zahlcení. Tady vzniká podle všeho i samotná iluze svobodné vůle, v okamžiku, kdy se jeden mozkový modul snaží dát smysl činům, jimž dobře nerozumí a které o něco dříve vykonala jiná mozková centra nezávisle na něm. „Lidský vykladač na nás uchystal past. Je autorem naší iluze sebe samých a s ní i představy, že my lidé máme schopnost a svobodnou vůli učinit rozhodnutí o svém vlastním jednání.“ Píše Michael Gazzaniga na jednom místě své knihy Who’s in charge (Kdo je u kormidla).

Americký psycholog je však z podobného zjištění viditelně nesvůj a celou knihu sepsal především proto, aby nějak obhájil další existenci lidské svobody. Z výzkumů pochopil, že popsaná situace dává logiku, pro organismus je vlastně výhodné, když se co nejvíce činností snaží provádět v nevědomém režimu „autopilota“, jenž je mnohem rychlejší a úspornější. Většina z nás si možná pamatuje první jízdu v autoškole a pramínek potu stékající po zádech, když jsme se za obrovského úsilí snažili zkoordinovat celou sérii nepřirozených činností. Fungování člověka je příliš složité na to, aby ho byl schopen vědomě řídit. Tak jako praxe vede řidiče k tomu, že časem nevnímá, co všechno za jízdy automaticky zvládají vykonat jeho čtyři končetiny, zatímco on zaníceně vysvětluje spolujezdci svůj složitý spor s kolegou v práci, evoluce stlačila co největší množství činností do nevědomého automatického modu, který jen zpovzdálí pozorujeme.

Evoluce je tady klíčové slovo, mohlo by se totiž zdát, že hovoříme pouze o jednoduchých motorických činnostech. V této věci neexistuje mezi vědci shoda, mnozí vidí právě v posunu od jednoduchých pohybů ke složitějším procesům naději pro zapojení svobodné vůle, Gazzaniga však naopak zavádí do vysvětlování výzkumy svých kolegů evolučních psychologů a ukazuje, že člověk má ve skutečnosti vrozené (evolucí přenesené) celé vzorce chování až po nejvyšší etické soudy. To na jedné straně jako by definitivně vyřazuje svobodnou vůli ze hry, pro autora knihy je to ale šance.

Někteří vědci se totiž jednoduše smiřují s představou, že svobodná vůle neexistuje, a další odpovědnost za naše jednání nechávají na vnějších silách. Mozek je součástí hmotného vesmíru, podléhá řetězci příčin a důsledků a my nejsme v jejich spleti schopni zpětně vystopovat jejich původ. Zmíněný Sam Harris třeba rovnou upozorňuje, že původ samočinných rozhodnutí svého mozku nezná, a dál situaci neřeší.

Gazzaniga se naopak s něčím podobným smířit nechce. Soustředí se na záchranu pojmu odpovědnosti a komplikovanou argumentací ji přenáší o stupeň výš, na úroveň lidské společnosti. Její pravidla se podle něj vyvinula v evolučním procesu, ona jsou vlastně tím, co dělá člověka člověkem, a dokážou zpětně ovlivňovat fungování mozku. Na otázku, kdo tedy řídí naše kroky, přichází zhruba tato odpověď: Je to evoluční proces, jehož jsme výsledkem, ale také aktivními účastníky.

Možnosti tu jsou

Aniž bychom museli tuto konstrukci dále rozebírat, dostáváme v ní dobrou představu, jakým směrem se zhruba začíná ubírat obrana lidské svobodné vůle. Samotný mozek zjevně funguje jinak, než jsme si představovali, i když je potřeba zdůraznit, že naše poznání je stále velmi omezené. Překvapivé poznatky ale nemusí vést k depresivnímu pocitu bezmoci, kdy za každým naším činem stojí v podstatě nezmapovatelně komplikované síly vesmíru, jež nemáme možnost nijak ovlivnit.

Prekérní situace každopádně rozproudila donedávna podřimující dialog mezi filozofy, teology a neurovědci. Ve Spojených státech například od roku 2010 běží projekt Velké otázky svobodné vůle dotovaný Nadací Johna Templetona, který se pomocí grantů snaží podnítit další debatu. Do hry se nutně časem musí vložit znalci práva, ekonomové či politologové, protože dopady nových poznatků musí nutně podrývat samotné základy jejich uvažování.

Zásadní posuny v lidském vnímání sebe samých nepřicházejí ze dne na den a my jsme ve stadiu, kdy se loď rozkývala a hledá novou stabilitu. Různí lidé reagují rozdílně – úzkostlivě i nadšeně. Slavný neurovědec David Eagleman, jenž je známý především výzkumy v oblasti vnímání času (i on bere za hotovou věc skutečnost, že vše vnímáme se zpožděním), například označil sám sebe za stoupence jakéhosi nového světonázoru – říká si posibilista (possibilian), což má označovat člověka, jehož neznervózňuje, že v současné chvíli existuje mnoho souběžných hypotéz bez velké naděje, že se v nejbližší době podaří problém vyřešit. Eagleman provokativně prohlašuje, že si chce pořádně užít a vychutnat hloubku lidské ignorance a z ní pramenící nejistoty, a jeho veřejné vystoupení v americkém rozhlase prý vyvolalo lavinu pochvalných reakcí od lidí, kteří začali říkat, že se podobně vlastně cítí také.

Přijmout tvrdé závěry dnešních neurověd dokáže do důsledku skutečně málokdo. Samotní vědci obvykle přiznávají, že sice v laboratoři svým výsledkům věří, domýšlení jejich důsledků jim ale připravuje perné chvilky existenční úzkosti. Již zmíněný John-Dylan Haynes pro časopis Nature popsal, jak měl jednou v letadle na okamžik vizi, která výsledky jeho výzkumů potvrdila. „Náhle jsem zahlédl celý deterministický vesmír, sebe sama, své místo v něm a všechny ty okamžiky, kdy si myslíme, že činíme rozhodnutí, a ve skutečnosti jenom sledujeme nějaký náhodný proud událostí. Rychle to ale přešlo. Jakmile začnete tímto způsobem vykládat každodenní chování lidí okolo vás, je prakticky nemožné to vydržet.“

Podobně své pocity popsal i Haynesův izraelský kolega Itzhak Fried. „Určitě na to, že neřídím své činy, nemyslím každý den. Rozhodně o tom nepřemýšlím, když operuji něčí mozek.“

Jiří Svoboda - Respekt.cz